Krajina a kroj

Jižní část národopisné oblasti Slovácka, oblast mezi městy Hodonín a Břeclav, se odedávna nazývá Podluží. Jméno má odvozené od typického znaku zdejšího kraje – stojatých vod – označovaných tady jako „luže". Na správnost odvozování názvu Podluží od slova luže ukazuje nejen existence velkých rybníků ve 14. až 16. století, ale i jméno obce Lužice, doložené v pramenech ze 13. století. Podluží je tedy kraj pod lužními lesy v nejjižnějším cípu země moravské na pravém břehu řeky Moravy před soutokem s Dyjí.

Podluží však v minulosti sahalo až za moravské hranice a patřilo k němu i území na pravém břehu řeky Moravy za soutokem se zmíněnou Dyjí, tzn. na rakouské půdě. Ještě v roce 1782 zahrnovala národopisná oblast Podluží na sedmdesát obcí. Na dolnorakouské straně to byly např. obce ležící na Moravském poli – Ranšpurk (Rabensburg, původně Havranohrad), Cahnov (Hohenau), Lingaštorf (Ringelsdorf), Přílepy (Waltersdorf), Pernital (Bernhardsthal), Střezemice (Dräsing), Suché Kruty (Dürnkrut) a Dolní Opatov (Nieder Absdorf).

Ve druhé polovině 19. století a začátkem století následujícího byl mezi jejich obyvateli a lidmi z moravské části Podluží čilý vzájemný styk, na což měla vliv i příslušnost ke společným panstvím rodu Lichtenštejnů. Intenzívní hospodářské a kulturní vztahy se promítly též do společného vývoje lidového kultury a odívání a třeba Cahnov, a zejména Ranšpurk se staly v polovině 19. století i významnými centry kupř. podlužácké krojové výšivky.

Dnes dělíme Podluží na tři oblasti – dolní, horní a charvátské. Dolní (též jižní) Podluží s obcemi Lanžhot, Kostice, Tvrdonice, Moravská Nová Ves, Týnec a Hrušky tvoří jádro a hlavní část regionu. Do horního (nyní častěji označovaného jako severní) Podluží náleží obce bývalého okresu Hodonín – Dolní Bojanovice (tamní přirozené národopisné centrum), Prušánky, Josefov, Starý a Nový Poddvorov, Lužice a Mikulčice spojené s dříve samostatnou obcí Těšice.

Charvátské (někdy je používán i pojem západní) Podluží potom tvoří vsi Hlohovec a Ladná a též břeclavské městské části, dříve samostatné obce, Poštorná, Charvátská Nová Ves a Stará Břeclav. Samotné město Břeclav si udrželo svůj selský ráz, a tím pádem i krojovou svébytnost, jen do 60. let předminulého století, kdy začalo být tvrdě poněmčováno.

Lidový kroj

Lidový kroj můžeme charakterizovat jako oděv typický pro určitou národopisnou oblast a dobu. Zjednodušeně řečeno, jde o tradiční oděv venkovských obyvatel na našem území. Vyvíjel se a pozvolna měnil v průběhu staletí; čím hlouběji do historie, tím známe méně konkrétních informací. Podrobně jej popisovat a hodnotit jeho vývoj lze až od druhé poloviny 18. století, kdy se mu začíná věnovat pozornost a zachycují jej i první malířské kolekce.

V 19. století se přidává zájem vzdělané společnosti a badatelů, vznikají první muzea a lidové kroje – zejména jejich slavnostní typy - se stávají cennými sbírkovými soubory. Po vynálezu fotografie a vytvoření celé sítě muzeí představuje tento kroj, jako jedna z hlavních dominant lidové kultury, hlavní objekt sběratelského zájmu a my dnes můžeme poměrně přesně popsat jeho vývoj a typy v jednotlivých národopisných regionech v 19. a 20. století.

Lidový kroj je vlastně jakýsi živý organismus. Vždycky si uchovával staré, užitím ověřené a vyhovující prvky a přenášel je ve více či méně pozměněné formě do dalších generací. Ale samozřejmě působily i dobové styly a slohy (renesance, baroko, klasicismus, biedermayer), byť móda si k němu razila cestu velmi pozvolna a obtížně.

Stylovou čistotu kroje většinou střežila obecně respektovaná osoba přímo v obci nebo okolí - známá krojová švadlena, vyšívačka, žena, k níž si ostatní chodily pro radu, vázala jim složité šátky apod. Novinky v oblečení se tady prosazovaly mnohem pomaleji než v městském prostředí.

Kroje se samozřejmě lišily region od regionu. Odrážely životní podmínky a charakter v dané oblasti a je logické, že jinak vypadal na bohaté úrodné Hané a jinak v chudých podhorských oblastech. Všude se však shodně dělil do určitých kategorií.

Ve druhé polovině 19. století zejména masový nástup textilní konfekce a stále větší nabídka dostupných a levnějších látek způsobily postupné odkládání lidového oděvu. Rozvoj průmyslu a možnost výdělku ve městech zapříčinil, že muži odmítali pro tuto práci nevhodné krojové oblečení.

Lidový kroj na Podluží

Právě kroj je dodnes - vedle muziky - pilířem bohaté lidové kultury uvedeného národopisného regionu. Hlavně estetická vyváženost podlužáckého kroje, dokonalost provedení a barevnost výšivek upoutávala pozornost sběratelů i odborníků již od počátku 19. století. Po celé toto století navštěvovali Podluží malíři a ve svých dílech zachycovali rychle se měnící varianty lidového kroje. Velmi cenné jsou např. studie Josefa Mánesa z roku 1854.

Velký obdiv si získala prezentace podlužácké kultury i na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v roce 1895. I když ty největší poklady lidové kultury a umění dnes nalézáme a obdivujeme v muzeích, nabízí Podluží jejich autentické pokračování a pozorný návštěvník ony projevy pozná na každém kroku.

Lidový kroj na Podluží prošel za uplynulá desetiletí velkým vývojem. Některé jeho součásti či varianty zcela zanikly a do dnešních dnů se dochoval především slavnostní kroj svobodných děvčat a mládenců. Mužský všední kroj byl zcela odložen již v polovině minulého století, a tak denní nošení lidového oděvu můžeme spatřit jen ojediněle u starších žen nad 80 let.

Slavnostní kroj svobodných sice také zaznamenal jistý odklon od zažitých tradičních materiálů, technik, zdobných prvků, ale jeho udržení a inovace jsou důkazem, že lidový kroj na Podluží představuje jev stále živý, schopný reagovat na aktuální nabídky přinášené dobou a podle potřeby je přejímat.