Geograficky můžeme region Záhorí začlenit do severozápadní části Slovenska. Hranice regionu jsou dány přírodními terénními omezeními. Z jihozápadu tvoří přirozenou hranici pohoří Malých Karpat, ze strany severovýchodní je to Myjavská pahorkatina a hranici tvořenou pohořími uzavírají na severu výběžky Bílých Karpat. Od Skalice až po Bratislavu tvoří přirozenou hranici řeka Morava. Na východě hraničí s trnavským, na severovýchodě s myjavským regionem, na západě s Moravou a Rakouskem. Území je zčásti zalesněno, v rovinné části Záhorí pokryto vátými písky, borovicovými a akátovými porosty, v údolí řeky Moravy lužními lesy, na výběžcích Malých a Bílých Karpat smíšenými lesy. Odlesněný katastr v údolích řek se využívá tradičně na zemědělství, v podhorské oblasti i na luční hospodářství a ovocnářství. Jižní svahy Bílých Karpat pokrývají vinice, které patří do Skalického vinařského rajonu.

Původ názvu Záhorí sahá až do 17. století. Jedná se o označení části Bratislavské župy pod názvem Processus transmontanus. Území, které leželo za Malými Karpaty (za horami - Záhoří). Tento region býval v minulosti nazýván také Moravské pole na Slovensku, slovenské Pomoraví, Moravská nížina nebo Moravský důl.

Region Záhorí tvoří celkem více než 76 obcí a měst, které však nikdy neměly vlastní administrativní a samosprávné centrum. V minulosti byla tato oblast rozdělena do Bratislavské a Nitranské župy. Toto členění se přeneslo i do současného samosprávního rozdělení, a Záhorí tak spravuje jak Bratislavský, tak i Trnavský samosprávný kraj. Záhorí je v současnosti rozčleněno do okresů Skalica, Senica, Malacky a části okresu Bratislava - venkov.

Významnou roli v rozvoji regionu sehrála skutečnost, že Záhorím procházela důležitá dopravní, obchodní i kulturní tepna, tzv. Česká cesta, která zajišťovala spojení mezi Uherskem a Českým královstvím. S tím souviselo i budování strážních hradů na Záhorí sloužících pro kontrolu cesty. Protože bylo Záhorí po rozpadu Velké Moravy poměrně řídce osídlené a sloužilo především jako hraniční oblast před vstupem do Uher, ovlivňovala výstavba strážních hradů i samotné osídlování regionu.

Lidový kroj

Lidový kroj lze označit jako tradiční oděv příslušníků národů, etnických skupin či regionálních, nebo lokálních společenství. V našich zeměpisných šířkách jde zejména o oděv venkovského obyvatelstva, které bylo spjato se zemědělským způsobem života. Avšak pojem lidový oděv má širší vymezení, do kterého se řadí například dělnický oděv i oděv zemanský. V průběhu vývoje lidstva procházel lidový oděv také různými vývojovými etapami. Vzhledem ke skutečnosti, že s první dokumentací a výzkumem lidového odívání se začalo až v 18. století a následně se rozvíjely i v průběhu 19. a 20 století, nevíme detailně popsat lidový oděv starších období. Jako jeden z mezníků ve výzkumu lze označit období národního obrození v 19. století a následný zájem o všechny druhy lidové kultury materiální i duchovní. V tomto období se začal lidový oděv označovat pojmem kroj, který manifestoval národní povědomí. Důležitou roli v uchovávání a výzkumu lidového oděvu sehrálo i pozdější zakládání muzeí, které svými badatelským a sběratelskými aktivitami ve velké míře přispěly k zachování lidového oděvu.

Pro lidový oděv na území Slovenska je příznačná bohatá rozmanitost a zejména výrazná znaková specifikace. Vznik a vývoj našeho oděvu byl bezprostředně determinován přírodními a společensko - ekonomickými faktory, které ovlivňovaly složení materiálu i jeho umělecké ztvárnění. Jiné materiály se používaly v rovinatých oblastech a jiné zase v regionech podhorských. Vlivem feudalismu docházelo k narůstání třídních rozdílů, což mělo svůj podíl i na odlišování se prostřednictvím oděvu ve společenském prožívání. Ale i přes postupnou diferenciaci společenských vrstev dochází i ke vzájemnému prolínání jednotlivých oděvních prvků. Jedním z pramenů postupného ovlivňování lidového kroje módními trendy odívání bohatých vrstev obyvatelstva bylo zaměstnávání prostých lidí ve šlechtických dvorech. V 18. století docházelo i k různým zákazům a příkazům týkajícím se odívání poddaných a řemeslníků, aby se nestíraly rozdíly mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva. Dalším důvodem bylo i zachování regionálních a lokálních specifik lidového kroje kvůli snadnější identifikaci obyvatelstva například při útěcích poddaných. I přes vícero možných vlivů na změny v lidovém oděvu lze na základě bádání a výsledků výzkumů tvrdit, že i v současném provedení lidového oděvu nacházíme archaické součásti oděvů.

Vlivem průmyslové revoluce a následným rozvojem manufaktur nastává přísun nové textilní výroby a jejích produktů i do prostředí venkovského obyvatelstva. Kupovaný materiál, který vystřídal materiál zhotovovaný předtím pracně doma, se ujal zejména v hospodářsky vyspělejších oblastech Slovenska. Bylo to období, kdy se v závislosti na regionu postupně začalo přecházet na používání oděvu městského typu, které vyvrcholilo ve 20. století.

Lidový kroj na Záhorí

Lidový kroj na Záhorí nereprezentuje jen jedna krojová varianta, ale jde o soubor několika variant lidového oděvu. Jeho diferenciace vychází do značné míry z bývalého kulturního a administrativního členění podle panství. Jednotlivé oblasti vykazují určitou propojenost, avšak v jednotlivých variantách najdeme i specifické záležitosti náležející výslovně dané lokalitě.

Zachovaná skalická varianta lidového oděvu představuje oděv rolnicko-vinařské vrstvy městského obyvatelstva se zachovalými prvky biedermeieru. Pro radošovskou variantu zachovanou v povodí říčky Chvojnice je příznačné používání těžších materiálů jako brokát a samet, paličkované krajky, výšívání zlatými a stříbrnými nitěmi, výšivky plochým stehem s motivy květin. Další, moravskosvatojánskou variantu představují obce Moravský Svätý Ján, Sekule, Závod. Vyznačuje se výraznou kombinací růžovo-modro-bílé barvy s tvarovanými límci a volány z krajky. V oblasti kopaničářských obcí Sobotište, Podbranč, Vrbovce, Chvojnica se setkáváme s obdobou myjavské krojové varianty. Charakteristické prvky představují zejména jednobarevné sukně modré, žluté nebo zelené barvy a jemné bílé krajky. Pro lidový oděv v okolí Senice jsou charakteristické materiály jako vlna a bavlna a zdobený je geometrickým ornamentem. Jablonickou variantu představují zejména obce Jablonica, Cerová-Lískové, Osuské a Hradiště pod Vrátnem. Charakteristickým je vliv uherského rokoka, což se odrazilo ve zvětšeném dekorativnosti a v používání drahých materiálů jako samet či brokát.

Současné podoby lidového oděvu představují zejména jeho sváteční varianty, protože v průběhu 20. století (v největší míře po 2. světové válce) podlehl vlivu nástupu konfekce a potřebám typizovaného pracovního oděvu v průmyslu a službách. Tyto okolnosti ovlivňovaly nejdříve mužský oděv. U žen, které ještě nějakou dobu pracovaly doma a vychovávaly děti, bylo možno zaznamenat nošení kroje po delší dobu, avšak většinou jen při výjimečných příležitostech a svátcích, jako jsou Vánoce, Velikonoce, Hromnice, či při rodinných oslavách, svatbách, křtu apod. Jedním z několika významných dekorativních prvků lidového oděvu na Záhorí byla i výšivka v jejích různých variacích.

Významný úspěch zaznamenala záhorská výšivka na Výstavě slovenských výšivek v srpnu 1887 v Martině, kde bylo vystaveno 81 předmětů ze 13 obcí Záhorí. O její prezentaci doma i v zahraničí se po roce 1910 zasadilo i Družstvo pro zpeněžení domácího lidového průmyslu ve Skalici, tzv. Skalické výšivkářské družstvo.