Krajina a kroj

Jižní část národopisné oblasti Slovácka, oblast mezi městy Hodonín a Břeclav, se odedávna nazývá Podluží. Jméno má odvozené od typického znaku zdejšího kraje – stojatých vod – označovaných tady jako „luže". Na správnost odvozování názvu Podluží od slova luže ukazuje nejen existence velkých rybníků ve 14. až 16. století, ale i jméno obce Lužice, doložené v pramenech ze 13. století. Podluží je tedy kraj pod lužními lesy v nejjižnějším cípu země moravské na pravém břehu řeky Moravy před soutokem s Dyjí.

Podluží však v minulosti sahalo až za moravské hranice a patřilo k němu i území na pravém břehu řeky Moravy za soutokem se zmíněnou Dyjí, tzn. na rakouské půdě. Ještě v roce 1782 zahrnovala národopisná oblast Podluží na sedmdesát obcí. Na dolnorakouské straně to byly např. obce ležící na Moravském poli – Ranšpurk (Rabensburg, původně Havranohrad), Cahnov (Hohenau), Lingaštorf (Ringelsdorf), Přílepy (Waltersdorf), Pernital (Bernhardsthal), Střezemice (Dräsing), Suché Kruty (Dürnkrut) a Dolní Opatov (Nieder Absdorf). Ve druhé polovině 19. století a začátkem století následujícího byl mezi jejich obyvateli a lidmi z moravské části Podluží čilý vzájemný styk, na což měla vliv i příslušnost ke společným panstvím rodu Lichtenštejnů. Intenzívní hospodářské a kulturní vztahy se promítly též do společného vývoje lidového kultury a odívání a třeba Cahnov, a zejména Ranšpurk se staly v polovině 19. století i významnými centry kupř. podlužácké krojové výšivky.

Dnes dělíme Podluží na tři oblasti – dolní, horní a charvátské. Dolní (též jižní) Podluží s obcemi Lanžhot, Kostice, Tvrdonice, Moravská Nová Ves, Týnec a Hrušky tvoří jádro a hlavní část regionu. Do horního (nyní častěji označovaného jako severní) Podluží náleží obce bývalého okresu Hodonín – Dolní Bojanovice (tamní přirozené národopisné centrum), Prušánky, Josefov, Starý a Nový Poddvorov, Lužice a Mikulčice spojené s dříve samostatnou obcí Těšice.

Charvátské (někdy je používán i pojem západní) Podluží potom tvoří vsi Hlohovec a Ladná a též břeclavské městské části, dříve samostatné obce, Poštorná, Charvátská Nová Ves a Stará Břeclav. Samotné město Břeclav si udrželo svůj selský ráz, a tím pádem i krojovou svébytnost, jen do 60. let předminulého století, kdy začalo být tvrdě poněmčováno.

Lidový kroj

Lidový kroj můžeme charakterizovat jako oděv typický pro určitou národopisnou oblast a dobu. Zjednodušeně řečeno, jde o tradiční oděv venkovských obyvatel na našem území. Vyvíjel se a pozvolna měnil v průběhu staletí; čím hlouběji do historie, tím známe méně konkrétních informací. Podrobně jej popisovat a hodnotit jeho vývoj lze až od druhé poloviny 18. století, kdy se mu začíná věnovat pozornost a zachycují jej i první malířské kolekce. V 19. století se přidává zájem vzdělané společnosti a badatelů, vznikají první muzea a lidové kroje – zejména jejich slavnostní typy - se stávají cennými sbírkovými soubory. Po vynálezu fotografie a vytvoření celé sítě muzeí představuje tento kroj, jako jedna z hlavních dominant lidové kultury, hlavní objekt sběratelského zájmu a my dnes můžeme poměrně přesně popsat jeho vývoj a typy v jednotlivých národopisných regionech v 19. a 20. století.

Lidový kroj je vlastně jakýsi živý organismus. Vždycky si uchovával staré, užitím ověřené a vyhovující prvky a přenášel je ve více či méně pozměněné formě do dalších generací. Ale samozřejmě působily i dobové styly a slohy (renesance, baroko, klasicismus, biedermayer), byť móda si k němu razila cestu velmi pozvolna a obtížně. Stylovou čistotu kroje většinou střežila obecně respektovaná osoba přímo v obci nebo okolí - známá krojová švadlena, vyšívačka, žena, k k níž si ostatní chodily pro radu, vázala jim složité šátky apod. Novinky v oblečení se tady prosazovaly mnohem pomaleji než v městském prostředí a mnohdy to chtělo značnou dávku odvahy, aby se nový nápad, trend nejen prosadil, ale aby také jeho nositel či nositelka „nepřišli do řečí".

Kroje se samozřejmě lišily region od regionu. Odrážely životní podmínky a charakter v dané oblasti a je logické, že jinak vypadal na bohaté úrodné Hané a jinak v chudých podhorských oblastech. Všude se však shodně dělil do určitých kategorií. Podle užitné funkce na kroj pracovní a všední, sváteční a obřadní. Dále na kroj ženský, mužský a dětský a podle rodinného stavu i na kroj pro svobodné a osoby ve stavu manželském. Nesmíme ale zapomínat ani na rozdílné sociální postavení jednotlivých nositelů lidového oděvu v rámci vesnice, které se projevilo především v bohatosti a nákladnosti kroje svátečního.

Ve druhé polovině 19. století zejména masový nástup textilní konfekce a stále větší nabídka dostupných a levnějších látek (oproti doma tradičně zhotovovaným) způsobily postupné odkládání lidového oděvu. Rozvoj průmyslu a možnost výdělku ve městech, v továrnách, na železničních drahách zapříčinil, že muži odmítali pro tuto práci nevhodné krojové oblečení, k němuž se někdy vraceli alespoň ve sváteční dny. Ženy ho sice začaly odkládat o něco později, ale do 20. století se lidové kroje ve větší míře udržely jen v jižních Čechách a na jihovýchodní Moravě.

Lidový kroj na Podluží

Právě kroj je dodnes - vedle muziky - pilířem bohaté lidové kultury uvedeného národopisného regionu. Hlavně estetická vyváženost podlužáckého kroje, dokonalost provedení a barevnost výšivek upoutávala pozornost sběratelů i odborníků již od počátku 19. století. Po celé toto století navštěvovali Podluží malíři a ve svých dílech zachycovali rychle se měnící varianty lidového kroje. Velmi cenné jsou např. studie Josefa Mánesa z roku 1854. Velký obdiv si získala prezentace podlužácké kultury i na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v roce 1895. I když ty největší poklady lidové kultury a umění dnes nalézáme a obdivujeme v muzeích, nabízí Podluží jejich autentické pokračování a pozorný návštěvník ony projevy pozná na každém kroku.

Lidový kroj na Podluží prošel za uplynulá desetiletí velkým vývojem. Některé jeho součásti či varianty zcela zanikly a do dnešních dnů se dochoval především slavnostní kroj svobodných děvčat a mládenců. Mužský všední kroj byl zcela odložen již v polovině minulého století, a tak denní nošení lidového oděvu můžeme spatřit jen ojediněle u starších žen nad 80 let.

Slavnostní kroj svobodných sice také zaznamenal jistý odklon od zažitých tradičních materiálů, technik, zdobných prvků, ale jeho udržení a inovace jsou důkazem, že lidový kroj na Podluží představuje jev stále živý, schopný reagovat na aktuální nabídky přinášené dobou a podle potřeby je přejímat. Současnou podobu kroje a tradic na Podluží můžeme dodnes obdivovat prostřednictvím folklorních souborů, slováckých krúžků a chas při plesových a hodových zábavách, poutích či národopisných slavnostech.

Tento mikroprojekt je spolufinancován Evropskou unií, z prostředků fondu mikroprojektu spravovaného regionem Bílé Karpaty.